Úvod

Již delší dobu jsem chtěl navštívit hory našeho jižního souseda, Alpy. Ale měl jsem z nich respekt. Jednak co se týká horských stoupání, tak i nebezpečných sjezdů, kdys plně naloženým kolem při dlouhodobém brzdění hrozí přehřátí ráfků a následný defekt vás pošle k zemi tam, kde se zrovna nacházíte. Dále jsem se obával horského počasí, náhlých bouřek, kterými mě strašil hlavně Jožka tím, že v červnu, na kdy byla výprava plánována, bývá bouřek nejvíc. A pěkná dohlednost je v horách to nejdůležitější. Co pomůže vyšlapat i ten největší kopec, když fotky vypadají jako by jste je dělali v prádelce a není vidět na víc než na pár metrů :-).

No dobře, Alpy, ale kam? Alpy jsou skoro po celém Rakousku. Co vybrat? A kudy jet? Nepojedeme přece po hlavní silnici. A bude to zase přibližně týdenní výprava, kdy jeden cíl nestačí, musíjich být více, každý den něco.

Tak jsem se pustil do plánovánía hledání informací. Předem prozradím, že hlavním cílem se stala tzv, Grossglockner hochalpenstraasse, což je nejvýše položená cesta v Rakousku. Letošní výprava byla jiná i počtem členů. Nejeli jsme v klasické sestavě 4 účastníků, ale nakonec se nás sešlo 9. Naše řady rozšířili 4 členové Maniacpedals týmu, kteří neodolali jet se podívat na kole do Alp, s kolem samozřejmě natěžko a vyzkoušet i tento způsob jízdy na kole, což byla pro ně trochu změna a novinka.:-)

Celá akce se rozběhla 15.června 2013. Sraz v 5hodin ráno v Uherském Ostrohu, odjezd 3-mi auty směr jezero Worthersee u Klagenfurtu. Nás vezl jeden z nejlepších automechaniků ve Zlínském kraji Martin Pírek, jehož dobroty jsme využili již podruhé.
Základní členové:
Radek Bittner
Jura Hlůšek
Jožka Otrhálek s bráchou Karlem
a nováček Martin Svoboda
Členové Maniacpedals:
Vlasťa Koleňák
Mira Malečík
Tonda Zálešák
a Jara Jurček

Nesmím ještě opomenout, že účastí Jary získala naše výprava mezinárodní charakter.:-) Vyrazili jsme společně a kolem 11 hod dopoledne jsme byli na místě u cyklostezky kolem jezera Worthersee. Počasí nám přálo, bylo krásně jasno. Ostatně počasí jsem postupně sledoval již měsíc dopředu. Jeho vývoj, nenadálé ochlazení, deště týden před odjezdem a záplavy v Rakousku kolem Dunaje. Ostatně kvůli záplavám jsem musel změnit poslední 3 dny výpravy, které měly původně vést kolem Dunaje, což si myslím, bylo nakonec jenom ku prospěchu výpravy. Výprava projede celkem 4-mi Spolkovými zeměmi. Začneme v Korutanech, přejedeme do Salzburska, potom následuje Štýrsko a nakonec Horní Rakousko. Tyrolsko nám uteklo o nějakých 5km, a mohlo být také na našer seznamu.

První den bylo v plánu objet jezero a potom se napojit na stezku podél řeky Drávy a jet proti proudu přes Villach až do Spittal. Ale jelikož roviny máme i u nás, tak jsem to na poslední chvíli změnil a vydali jsme se do kopce jižz Villachu, což všichni kvitovali s nadšením

1. den

Čtyři kola na nosič za auto, jedno rozdělat do kufru, obeskládat ho batohy aby se nehýbalo, počkáme na Miru až dorazí a můžeme vyrazit.:-) .V mužstvu panovala dobrá nálada, všechno jak má být. Povzbudit při odjezdu nás přišli i Hlůškovi, jež jsou skalní fandové našich výprav.

U jezera bylo celkem rušno, cyklostezka hojně využívaná, ale každý jsme si našli kousek místa a navěšeli své batohy na kola, a mohli vyrazit. Ještě startovní fotečka. První kilometry se ještě dolaďovaly detaily v uchycení batožin, ale vládla dobrá nálada.

Jezero Worthersee je největším jezerem v Korutanech a 5. největším v Rakousku. Je to jezero ledovcového typu dlouhé přes 16km a široké téměř 2km s hloubkou až 85m. Díky podzemním pramenům má v létě teplotu vody až 28°C. Jezero je propojené s městem Klagenfurt vodním kanálem a jezdí po něm výletní lodě.

V jeden okamžik padl v mužstvu návrh zůstat u jezera po dobu než sníme a vypijeme naše zásoby, potom teprve jet dál. Toto jsem rázně a bez jakékoliv diskuze zamítl. Na výpravách se nesmí dávat přílišný prostor demokracii. Nechť si reptají, ale náročné cíle se budou plnit bez ohledu na ztráty

Od jezera jsme se vydali na jih k řece Drávě, abychom se napojili na stezku vedoucí podél ní tzv. Drauradweg. Tato stezka začíná v italském Toblachu a končí ve slovinském Mariboru. Kousek jsme po ní popojeli i my.
Dobře značená šotolinová cesta, alespoň v úseku Klagenfurt -Villach.

Ve Villachu došlo na první rakouské čepované. Už jsme byli všichni vysušení a navíc před námi bylo trochu větší první stoupání a bylo třeba doplnit hořčiny :) .

Z Villachu jsme začali pomalu stoupat. Bylo třeba si začat zvykat na kopečky. Kvůli nim jsme sem přece přijeli :-). Villach leží ve výšce 501 m.n.m. Jezera kolem 750m.n.m. Jak říkám lehounký kopeček na rozhýbání. Jelo se většinou po cestě, sem tam byl i kousek cyklostezky

Afritzer see 1,5 km dlouhé a 380 m široké jezero, ležící v údolí mezi kopečky, které již nezřídka dosahují 2 000 m.n.m. 2000 m.n.m. pořád ještě málo. V pondělí nás čeká na kole výjezd ještě o 500 výškových metrů vzhůru než jsou tyto kopečky. No uvidíme.:-) Od Afritzer See jsme přejeli k menšímu Feldsee, obě jezera prý byla dříve propojena. U obou jezer leží vesnice stejného jména jako jezera

A pomalu jsme se blížili k jezeru Millsttäter See, u něhož jsme měli dnes večer složit hlavu. Ve vesničce Dellach je camping Neubauer. Byla sobota večer, kemp byl celkem obsazený, ale pro 4 stany se místo vždycky najde.:-)

Chtěl jsem domluvit kemp, svojí naučenou větou, doufaje, že to bude babě na recepci stačit, ale nestačilo. Chtěla si vykládat a byl jsem v koncích. Ještěže jsme měli našeho Josefa, který přispěchal hned na pomoc :)

Dnes jsme ujeli 480 km autem, 84 km na kole a nastoupali jsme přibližně 300 výškových metrů. Byl to takový pohodový, seznamovací úsek s Rakouskem. Žádné extra kopce, ty přijdou až v pondělí :)

Den 2

Neděle. Probouzíme se do krásného slunečného rána, kéž by tento týden byla všechna rána taková. Vyrážíme směr Spittal, zpět k řece Drávě. Tady máme na výběr ze dvou tras. Můžeme jet při Drávě až do Lienz a potom prudším stoupáním do Groskirchheim, anebo údolím více na sever a celou trasu pomalu stoupat až do kempu v Groskirchheim. Vyhrála druhá varianta a to ne tím, že by se hlasovalo nebo nějak diskutovalo o trase, mužstvu to bylo zkrátka jedno kudy se pojede, tak jsem si rozhodl sám.:-) Pomalu jsem začal pochybovat jestli se někdo z nich vůbec podíval na ty mapy co jsem jim poslal :)
( vpravo ) Spojení moderních dopravních staveb a přírody se mi vždycky líbilo. Most dálnice A10 nad silnicí do Spittalu a potůčkem Seebach.

Snídaně ve Spittal stadtpark, městském parku. Vodotrysk, pohoda, úsměvy, fotečky.

Ve Spittalu jsme již definitivně opustili povodí říčky Drávy a vydali se údolím říčky Moll. Chvíli po cestě, chvíli po cyklostezce, jak nám zrovna okolnosti dovolovaly.Až do Obervellachu nám dělala společnost i místní železnice, která pomalu, ale jistě, stoupala po úbočí vzhůru. Potom se naše cesty rozešli, vláček jel na sever a my stoupali dalším údolím spíše na jihozápad.

Charakter cesty dnešního dne byl pořád do kopce, žádné velké, ale pomalu to pořád stoupalo. A tak někteří prostě nestíhali a muselo se na ně čekat :) Na cestě se musí dělat i přestávky, nedá se pořád jenom šlapat. Bylo teplo, tak jsme vzali zavděk i autobusovou čekárnou. Jenom by mne zajímalo, co to má Jožka nad sebou za symboly.:-)

I když jsem se snažil, aby byla trasa zajímavá některé účastníky to moc nebavilo :) A aby mě všichni na tom kole neusnuli, museli jsme udělat přestávečku na pivo a koupání.

Pěkná stezka, pěkná, chvíli při vodě, chvíli v poli. :-) Ohlédnutí se do údolí, odkud jsme přijeli.Celý den jsme jeli proti proudu říčky Moll, která byla dravější a dravější.

Městečko Winklern, kde jsme to již vzali přímo na sever, k hlavnímu cíli naší výpravy

Začaly se objevovat první vodopády, které byly nezřídka i desítky metrů vysoké, jež se zápětí měnily na zpěněné divoké potůčky.

Na levé fotce vpravo cesta vedoucí do Heiligenblutu a dále na Hochalpennstrasse, vlevo cyklostezka vedoucí tamtéž:-), uprostřed říčka a vzadu pohoří Vysoké Taury, které se zítra chystáme přejet :). A to je to proč sem jedéééém !!! Já jim dám, spat za jízdy na kole, na toho spáče si dám obzvlášť pozor :).

V Groskirchheimu, kde jsme měli dnes spát, jsme se při cestě do kempu stavili u místního vodopádu, který tady mají asi jako lákadlo na turisty.:-) Slyšet byl již od cyklostezky, vede k němu značená cesta. Vypadal dobře, jenom mi není jasný smysl té vyhlídky dole u vodopádu, (fotka na vedlejší straně vlevo dole). Než by tam někdo vylezl, byl by mokrý jako pes.:-) A fotit tam? To už vůbec nemluvím.:-) Možná v některé jiné období teče méně vody, pak by to šlo.

Cyklostezka po hrázi nás přivedla až do kempu, kousek tam za těmi stromy. Dnes jsme ujeli 90 km a nastoupali 670 výškových metrů. Pomalu, ale jistě se nám cesta začala zvedat. Už se těším na zítra. Takové výškové metry, co budou zítra, asi ještě nikdo z nás v jeden den neviděl a ani neujel :)

Večerní pohoda v kempu, Maniacpedals tým kuchtí pod dohledem zkušeného horala Jary. Jirka zaujal tu správnou odpočinkovou polohu, kterou mám také rád :)

Den třetí

Je pondělí 17. června, den s velkým D. Počasí zatím vychází na jedničku s hvězdičkou. O takové obloze nad Grossglocknerem se mi nezdálo ani v těch nejoptimističtějších snech :). Vyrážíme z kempu v Groskirchheimu v 8 hod ráno směr Heiligenblut, kde hodláme doplnit zásoby, protože včera byla neděle a to se v Rakousku nic nedá koupit a pomalu došly zásoby. :-)

A k tomu pěkně upravená rakouská země. Tak nějak marně vzpomínám, že bych někde viděl dvoumetrové kopřivy, tak jak u nás, nebo louku zarostlou lebedou. Tam byly posečené i svahy, které byste stěží zdolali pěšky :-)

Maniacpedals tým ve složení Míra, Vlasťa a Tonda, zatím ještě s úsměvy na tváři. Chybí jim tam Jara, ten byl pořád vpředu a nejčastěji jsme mu viděli jen záda.:-)

Při cestě bylo hodně těchto odstavných ploch pro vyhlídky, takže když už jsem nemohl, tak jsem si prostě něco vyfotil. Proto mám asi nejvíc fotek. :-) V jedné vracečce se nám naskytl pohled na 2 998 m vysokou Gjaidtroghohe. Když si odečteme od ní asi 400 výškových metrů tak dostaneme nadmořskou výšku, do které se dneska hodláme dostat a to je 2 572 m vysoká Edelweispitze.:-) Shodou okolností tady můžete vidět ona pověstná záda našeho mezinárodního kamaráda Jary. A jak jsem se již zmiňoval, takto jsme ho viděli nejčastěji.:-)

Po projetí vracečkou a kouskem lesa se nám asi po 2 km otevřel pro změnu výhled na Grossglockner, bohužel, špička je zrovna za tou cedulí:-) :-) Mítnice, dal už mohou jen ti, co zaplatí. Anebo musíte být dostatečně šílený a jet to na kolech jako my. Kolaři mohou zdarma.

( vpravo ) Společná fotka v sedle Kasereck, teda kromě Martina, ten se kdesi poflakoval. Za námi vlevo je vidět Grossglockner, za námi vpravo pak 3 092 m vysoký Racherin.

Ze sedla jsme museli pár výškových metrů sjet dolů, pod horu, kde jsme se na kruháči dali doleva, směr vyhlídka Kaiser Franz Josef, podívat se na ledovec, který leží pod Grossglocknerem.Cesta vedla po úbočí a pořád stoupala. Aby taky ne. Bylo nutno nastoupat nějakých 500 výškových metrů na 9 km délky.

Na mnoha místech tekla voda přes cestu. Nevím, jestli to byla jen voda z tajícího sněhu, nebo tudy vedla její přirozená cesta.:-) Pohled na přehradu Margaritenstausee, jenž zachytává vodu z ledovce.

Malý sjezd dolů, a finální výjezd na vyhlídku již po úbočí 3 331 m vysokého Fuscher - Kar - Kopf. Zkráceně se tomuto kopečku říká FKK.:-) Silnice je ukrytá v galerii a my byli chvilku schovaní před sluncem.

Ale všechno jednou končí, i stoupání k vyhlídce na ledovec Pastersee.Zasloužená odměna, která chutnala výborně i teplá. Zajímavé, byli jsme skoro na ledovci, ale já pil teplé pivo.

Svačinka, pivečko, odpočinek, společná fotečka u cedule s nadmořskou výškou :) Bez Martina, ten se zase někde flákal.

Ledovec Pasterze, největší ledovec Rakouských Alp. Na délku má kolem 9 km a zaujímá plochu 18,5 km2. Pomalu se zmenšuje. Každý rok z jeho délky ukrojí 10m. Určitě jsme se objevili i ve svatebním albu. Takové družičky má málokterá nevěsta :) Nemohu si pomoct, ale Jara tam dřepí jak ženichův syn z prvního manželství :)

Z ledovce jsme si to svištěli 9 km dolů z kopce až na kruháč a potom zase nahoru !!!!!, akorát, že na druhou stranu. Cesta se krásně vinula, radost šlapat V těchto nádherných serpentinkách jsem potkal kluky z Velké, na motorkách, s kterými jsme se pak sešli nahoře a udělali jsme společnou fotečku.:-)

Při šlapání do kopce jsme se tak nějak rozdělili na skupiny. Ti co nefotili tak nám postupně ujížděli, pak jel Jožka, jako samostatná jednotka, a peloton jsme uzavírali já, Jirka a Tonda.:-)

Stoupání bylo nekonečné, slunéčko také pěkně topilo, ale zase ty krásné výhledy to stálo. Sem tam jsme se osvěžili na sněhu, vyfotili u sněžné frézy a nakonec vyjeli až navrch :)

Průjezd tunelem znamenal, že opouštíme Spolkovou zemi Korutany a vjíždíme do Salzburska. Tato země nás přivítala nádhernými výhledy a Jožka s Jirkou okamžitě fotili.I nějaký ten snížek tady zůstal. V sedle Hochtor je průměrná roční teplota -3°C a 250 dní v roce se tady vyskytují v nějaké formě srážky. Ale pár dnů v roce je tady krásné slunečné počasí. Co k tomu dodat. ( níže vpravo ) Hlavní odborný poradce a ředitel výpravy v pozadí s 3 018 m vysokým Brennkogel :).

Karel se ohlíží za tím, co jsme právě sjeli dolů, a za ním vlevo se tyčí kopeček co ještě dneska pojedeme nahoru. :-)

K úplnému překonání masivu Hohen Tauern (Vysoké Taury) nám zbývalo ještě krátké stoupání do sedla Fuscher Torl, odkud bylo možné ještě vyjet na vyhlídku Edelweisspitze, která byla ještě výše než Hochtor a to 2 571 m. Výjezd byl původně plánovaný, ale na Hochtoru jsme ho zrušili pro celkové vyčerpání mužstva. Ale to by nebyl Mira, aby něco nevyrýpal, a že jede nahoru, kdo jede s ním. Tak nakonec nás jela většina. Kdy se sem zase podíváme, že? :-) :-) Na kole už asi nikdy.:-) :-)

Tento snímek je pořízený z Edelweisspitze, dole je Fuscher Torl, my přijeli zleva, objeli tu skálu, sjeli dolů na parkoviště a vystoupali po kočičích hlavách závěrečných 164 výškových metrů zhuštěných do dvou kilometrů délky. Ale ty výhledy byly luxusní!!

Dnešek byl den, pro který se sem jelo a vyšel na jedničku! Stihlo se všechno, co bylo naplánované. Samozřejmě na tom má zásluhu Mira, jinak nevím nevím, jak by to s tou Edelweisspitze dopadlo.

Dnes jsme ujeli 67 km a nastoupali asi 2 200 výškových metrů. Pro srovnání, je to jako z Vápenek 4x po sobě vyjet na Javořinu. Ubytovali jsme se ve Fuchs, kde strávíme 2 noci. Zítra je totiž volnější den, bez přesunů natěžko. Zajedeme do Zell am See, objedeme jezero a pak se uvidí.

Servisní zastávka pro nás, co nedisponujeme kotoučovými brzdami a tím pádem jsme jeli dolů podle teploty ráfků :)

Mýtnice z druhé strany, ve Ferleitnu. A pořád dolů až do Fuchs, kde jsme chtěli v kempu přespat. 2 000 výškových metrů jsme sjeli i s přestávkami za 45 min. Nahoru 10 hodin, dolů 45 min

Den čtvrtý

Je Úterý 18. červen. Díky záplavám u Dunaje a následnému přepracování itineráře máme dneska volnější den. Na dnešek bylo ve hře více variant. Krimelské vodopády, Kitzbuhel a jeho slavná sjezdovka Hahnenkamm, výjezd na kopec Hundstein nad Zel am See, jehož následnému sjezdu se říká padák :-). Nakonec vyhrála nejmírnější varianta a to návštěva soutěsky Sigmund Thun Klamm v Kaprunu. Ale jo, tak zadechnem trochu.:-) :-)

Fotečku v levo níže Jožka pořídil zatímco jsme se koupali v Zeller See. Jsou to Alpské vrcholy na severovýchod od Zell am See, jež se nazývají Steinernes Meer, které již tvoří hranici mezi Rakouskem a zeměmi Germánskými.:-)

Ale nepředbíhejme, nakoupili jsme v Intersparu, u jezera jsme posnídali, dojeli až na jeho severní břeh a udělali fotečku s pozadím Vysokých Taur, odkud jsme včera přijeli. A jelikož bylo teplo, a voda byla studená, tak proč se nezchladit? Ze začátku pomalu, ale od pasu nahoru už radši rychle, a šup tam. Potom se usušit na slunku a jedem se podívat do městečka. Stezka při jezeru nás dovedla do centra, tak jsme ho prošli pěšky

Oblast kolem Zell am See a Kaprunu patří k nejnavštěvovanějším částem Rakouska a to jak v zimě tak i v létě.Pěkné městečko, místy úzké uličky, spousty krámků s kdečím.Tonda ani moc nevybíral, hned mu padla do ruky.

A potom již jen najít stezku a jedeme směr Kaprun. Kolem letiště a golfového hřiště je Kaprun za rohem.:-) A není to ani moc do kopce. Vpravo Kaprun v pozadí s 3 203 m vysokým Kitzsteinhornem. Ledovec dostupný lanovkou, kde se lyžuje celý rok.

A vlevo Kitzsteinhorn ještě jednou, tentokrát i s náměstíčkem v Kaprunu. No, a jelikož byla doba oběda, co kdybychom si dali nějaké pivko? Souhlas. Ale byl celkem problém najít nějakou otevřenou hospůdku. Ale kdo hledá najde.:-) :-)

Soutěska Sigmund Thun Klamm je přírodou vytvořené místo kde se divoká voda dere mezi skalami a vy se procházíte pár metrů nad vodou po dřevěných lávkách.Tip jsme dostali od Renátky z Eurotecu a přesné místo nám upřesnili motorkáři, které jsme potkali v kempu v Groskirchheimu.:-)

Pěkné místečko, kde jsme se i zchladili, venku bylo určitě kolem 30°C a tady chládek a voda kam se podíváš. Jožka použil i stativ a tím nám vznikly snímky, kterým já říkám Tekutý dusík :-), snímek nahoře vpravo. Pro porovnání vlevo snímek pořízen běžným foťákem.:-)

Soutěska je jednosměrná a asi 750 m dlouhá. Je zakončena velkým vodopádem, který vytéká z umělého jezera Klamm -See. Odtud vede cesta vrchem zpět na začátek. Kolem jezera se dá pokračovat i dozadu a došli bysme k parkovišti pod ledovec Kitzsteinhorn odkud se dá jet nahoru lanovkou Kaprun Gletscherbahn, ale to nebylo naším dnešním cílem.:-)

U pokladny bylo ještě muzeum elektráren, kde se dal shlédnout zajímavý film o budování elektráren v Rakousku. A dalo se i nahlédnout do útrob samotné elektrárny. Venku před muzeem pak ležely typy používaných turbín.

A tady už je pohoda večer v kempu, u pivečka z plechovky a probíraly se zážitky a došlo na dohadování kolik asi teče vody v potoku hned vedle kempu. A abysme naše odhady podpořili na solidní vědecké bázi šlo se měřit i za cenu nasazení života. Odhad měl lepší Jožka. No jo, hospodář Znorovských rybářů, s tím se já, co se týká vody, nemůžu rovnat.:-)

Měření probíhalo následovně : nejprve jsem se snažil 10-ti metrovým lanem přehodit říčku, abysme odhadli celkovou šířku, a potom zajít co nejdál, doprostřed, a zjistit hloubku. S tou hloubkou jsem skončil už metr od břehu. Jednak to bylo studené, že se mi zatínaly nohy v pěst, prudké - že jsem tak tak držel rovnováhu, a navíc jsem měl již hladinu u citlivých partií mého těla. Tak zůstalo radši jen u odhadu.:) Večer se ukázala nad Grossglocknerem bouřka, ale dnes nám to nevadilo, my tam byli včera :). Dnes se ujelo pouhých 44km a nastoupalo 121 výškových metrů.

Den pátý

5-tý den výpravy, ráno jak vymalované, jsem rád, že se tento typ rána pro naši výpravu stává všedností.:-) Opouštíme kemp ve Fuchs a po krátkém ranním nákupu v Intersparu vyjíždíme západním směrem po proudu říčky Salzach s tím, že bychom večer rádi přijeli do Schladmingu. Je to letní přesun mezi zimními středisky Zell am See - Kaprun do Schladming - Dachstein. Ze začátku údolím, kde jsme přejížděli neustále přes říčku a koleje, přes upravené Rakouské vesničky, kde snad každý hospodaří.:-)

A tak jsme pokračovali až do městečka Lend, kde kousek před ním se nám Mira rozhodl názorně ukázat výhody nášlapných pedálů, při rozjezdu nebo pomalé jízdě.:-) Tímto děkuji Mirovi za obětavou názornou ukázku, ale k jejich koupi mně to nepřesvědčilo.Zajímavé spojení přírody a lidské činnosti, parádního waserfálu, dálničního mostu a firmy Salzburger Aluminium, která stojí hned po pravé straně vodopádu.

Kousek za vodopádem jsme pochopili, že cyklostezka nás nechce vést jen při vodě a začali jsme celkem rychle stoupat po úbočí 2 119 m vysokého Hasecku.:-) A během chvíle jsme byli na úrovni dálnice, na kterou jsme se chvíli předtím dívali ze spodu u vodopádu.:-) A neskončilo to jen u dálnice, stoupali jsme dál.:-)

A vystoupali jsme až k horní vyrovnávací nádrži Brandstatt, ale nějak nevím, čeho to byla vyrovnávací nádrž. Asi zase nějaká elektrárna.:-)Od nádrže byl krásný výhled na 2 941 m vysoký Hochkónig. A potom následoval sjezd až k řece do městečka Schwarzach im Pongau, kde jsme dali v místní pizzerii pivečko. Bohužel, není o tom žádný obrazový záznam.:-) :-) Za městem jsem už jen sledoval odbočku k tzv. Lichtensteinklamm (Lichtenštejnské soutěsky).Délka soutěsky je až 4 km, ale pro návštěvníky je zpřístupněn 1 km zakončený velkým vodopádem.V soutěsce bylo dobře, chládek a voda všude kolem nás.:-) :-)

A v soutěsce nám také vyhládlo, tak jsme se museli posilnit Toník nás fotil potajnu snad z 30 metrů, ale nás hned tak někdo nepřekvapí. Vidíme všechno, sledujem všechno.:-) ( bohužel fotografie není zatím k dispozici ) Kousek za Lichtensteinklamm v St. Johann opouštíme povodí říčky Salzach a to znamená jízdu do kopce. Kopec začal už v St. Johann a bylo třeba nastoupat asi 330 výškových metrů na nějakých 14 km. Bylo teploučko, kopeček výživný, dobré to bylo, dobré.:-)

Odpočinek za větší půlkou cesty

Táááááák a jsme u Enže. Podél Enže pojedeme až k Dunaji. Ale dost řečí a pojďme se zchladit.Voda kdyby byla jen o stupeň chladnější, už by netekla.:-) Brrrrr.Tonda je ale jiná třída, názorně nám to ukázal, nikdo to po něm ale nezopakoval.

Kde jsou ty piva? Sem s nimi! Stačilo 5 minut a pivo bylo výborné, jak ze sedmého schodku.:-) I náš Jožka to ocenil, a to už je co říct! Podívejte na ten správný slovácký záklon.

A tady už jsme sjížděli k městečku Radstadt, které je nejčastějším nástupem na Enžskou stezku. Ona sice začíná u horské chaty Gasthofalm nad zimním střediskem Flachauwinkl v nadmořské výšce 1 200 m, ale tak vysoko se asi většině nechce. Oni ti zájezdový se stejně nechají přivézt na kopec autobusem a jedou již jen dolů po vodě.:-) V dáli už nás pomalu začínali vítat Dachstein Tauren, které se rozkládají kolem Schladmingu, takže jedeme správným směrem,:-)

A jelikož už jsme zase jeli podél vody, cesta se nám narovnala a stoupání byla jenom krátká. Stezka odbočila od vody, zavedla nás do vesnice poblíž, a zase se k vodě za chvíli vrátila. Bylo teploučko a bylo třeba dodržovat pitný režim, jdeme na jedno. Já zůstával věrný pivu. Jinak kluci to střídali sem tam pivo, sem tam Radler. Nenarazili jsme v Rakousku na občerstvovnu kde by neměli točený Radler. No a náš Jožka byl výjimka, ten z 95% vždy stejné přání -Orangensaft mit wasser, a jestli měl 2x radlera tak to je moc.:-) :-)

Schladming, kemp Zirngast u stejnojmenného hotelu. 13 éček na jednoho, což se mi zdálo trochu dražší, ale pak jsme dostali vystavené zv. letní karty, které nás po dobu pobytu opravňovaly k čerpání některých slev a výhod a rázem se cena srovnala. Zaujal nás výlet lanovkou Dachstein Gletscherbahn. A ta by nás vyvezla na ledovec těsně vedle Dachsteinu, a zadarmóóóóó!!!!!!!!!!! Jedem. Dnes se ujelo 96 km a nastoupalo 810 výškových metrů. To je trochu rozumější výkon než včera.:-) :-)

Den šestý

Ráno 20. červen. Odjezd na kolech ze Schladmingu se operativně posouvá na dobu kolem oběda. Denní porce kilometrů se ale nemění:-), máme našlapané, to dáme i za půl dne. Místo toho je 7:20 hod odjezd autobusem od Městského úřadu směr Ramsau am Dachstein až k dolní stanici lanovky Dachsteinsúdwandbahn - doslovný překlad by byl Dachstein trať na jižní stěně. Objevuje se také pod názvem Dachstein Gletscherbahn (Ledovcová dráha). Horní stanice se nazývá Hunerkogel a je ve výšce 2 678 m. Mezi oběma stanicemi je převýšení přibližně 1 000 m.

Foto horní stanice z pohledu od dolní. Je to ta malá tečka na špici. Lanovka nemá žádné podpěrné sloupy. Celé to je pouze o pořádně napnutém laně.:-) :-) Kabina je pro 38 osob. Kabiny jsou dvě a jedou vždy proti sobě.:-)

Vyhlídková plošina, jejíž konec podlahy je prosklený :-). Vzadu, jak je Mira,je dalekohled, který vám ukazuje názvy a výšku jednotlivých kopečků, na které se zrovna díváte.

( vlevo ) Radstatské a Schladmingské Taury zoom pohledem Jožky.:-)
( vpravo )Radstatské a Schladmidgské Taury bez zoomu.

( vlevo ) Hoher Dachstein 2 995 m vysoký, je druhá nejvyšší hora Severních Vápencových Alp. Je od nás vzdálena přibližně 1 km, ač se to nezdá.:-)

( vpravo )Schladminger Gletscher, Schladmingský ledovec. Vpravo sjezdovka, především pro snowboard, vzadu mají svoji stopu vyjetou běžkaři a běžkařky. Mimochodem jeli s námi kabinou nahoru reprezentantky Slovinska, hmmmm pěkné kočičky, a ty nožičky, v kraťáskách hmmm.:-) :-) Ani nevím, jestli si toho ti nezadaní co jeli s námi, všimli.:-)

Snížek, i když mokrý, byl upravován rolbou, dole bylo male staveniště, pry se staví nova vyhlídková plošina se skleněnou podlahou. Tady ten válec před námi je takový malý eskalátor k lanovce.:-)

Horní stanice lanovky byla postavena na skále a po okrajích moc místa nezbylo.Jedině dozadu do dvora :-), ale tam je zas celý rok sněh.:-)

Ta voda z roztátého sněhu má zajímavou barvu. By mně zajímalo, čím si ty lyže mažou. Vosková svíčka to asi nebude.:-)

Tyto fotky ač se zdají stejné, nejsou. Někteří účastníci focení přibyli, někteří ubyli, někteří změnili polohu, někteří výraz tváře. A ten, co se ani nepohnul, tak aspoň snědl tu sněhovou kouli co měl na hlavě.:-)K dolní stanici lanovky se dostanete po tzv. Dachsteinstrasse, která je zpoplatněná. Pokud ale využijete služeb lanovky a při odjezdu se prokážete lístkem, neplatíte nic. Parkoviště je zdarma

V devíti po sobě jdoucích fotkách je zachyceno, jak nás asi mohl vidět obyčejný rakušan, který měl to štěstí, že šel zrovna proti nám, když jsme se kolem něj prohnali jako rozjetý vlak. Děkuji Tondovi za velkou obětavost při pořízení těchto snímků.:-)

Po cestě něco nakoupit a jedem, aspoň do Admontu, který je na kraji Vápencových Alp. Jeli jsme po úzkých mostech, po ještě užších lávkách, samozřejmě jsme se stavili na pěníka.:-)

A tady už se před námi rýsují Enstálské Alpy a Národní park Gesäuse

A jsme na samém okraji Národního parku. Jelikož v Admontu žádný kemp nebyl musíme ještě trochu popojet až do kempu Forstgarten, takže dneska spíme v Národním parku.:-) Je to nejmladší park v Rakousku a je součástí tzv. Ennstálských Alp.Uznán byl až v roce 2002.Je charakteristický hlubokým údolím, kterým protéká Enže a strmými skalními stěnami. Podél Enže navíc vede silnice a železnice. Projížděli jsme kolem suchých řečišť, kterých bylo po cestě povícero, větší, menší, asi tady teče trošku víc vody, když začne pršet.:-)

Tak a jsme v kempu, který je umístěn pod 2 369 m vysokým Hochtorem, který je nejvyšším bodem tohoto Národního parku. Pěkný, malý kemp v přírodě, chladící se pěnici v plechovkách, klídek, pohoda. Dnes jsme ujeli 97 km a nastoupali 478 metrů výškových, i přesto, že jsme vyjížděli až po poledni. Nejsme totiž žádné máčky.:-) :-) :-)

Den sedmý

Opět krásné ráno, máme pátek 21. června, dnes začíná léto a počasí nám dělá jen samou radost. Vrch Hochtoru sice zakrývá šedý mráček, ale za ním je vidět modrá obloha, tož to sme klidní:-). Vyrážíme dále po proudu, jedeme s kopce.:-) Sem tam tunel, ale cyklostezka ho objíždí.

Sem tam i nějaký ten kopeček. Při jednom takovém jsem fotil navrchu, Jara byl moc rychlý, ten mi ujel, Karel byl také moc rychlý, sice jsem ho vyfotil, ale rozmazaného, Jožka jel v háku, takže dobrý. No a Maniaci viděli, že fotím, tak nahodili inteligentní obličeje. Jirka s Martinem se mi schovali v pelotonu.:-) Cesta nahoru a dolů až do Altenmarktu. Potom nás čekala chvíli cesta jen směrem nahoru.:-)

Na kraji Altenmarktu, jen co se Maniaci vykoupali v ledové vodě, jsme nabrali směr vesnička Unterlaussa. Za kostelem doprava, samozřejmě do kopce, který se začne pěkně zvedat až do sedla s názvem Mooshöhe. Podle mapy 750 m, podle Jožkové GPS 850 m. Asi jsem se blbě díval.:-) Slunéčko svítilo jak kdyby mu šlo o život, byl to výživný kopeček. Nahoře hospůdka, a byl flaškový pěník.:-) Zasloužený.:-) Otevřel se nám výhled na Reichraminger Hintergebirge, největší souvislá lesní oblast v Rakousku. A také nejméně narušená civilizací. Bohužel, ten výhled nikdo z nás nevyfotil. Všichni jsme fotili hospůdku a pivíky.

V tunelech to byla zajímavá jízda. Vůbec nic jste neviděli, jenom světlo na konci tunelu a za ním jste jeli. Kdyby leželo něco na cestě, nebo nějaká solidnější díra, tak jste vtom až po uši. Naštěstí skoro všechny tunely byly přímé a ty delší byly dokonce osvětlené, ale pokud z pravého poledního slunéčka vjedete takřka do tmy, tak toho moc vidět není, jen to světlo na konci tunelu.:-) :-)

Po sérii tunelů, vodopádů, potůčků s krásně čistou ledovou vodou jsme přijeli na odpočívadlo s informačními tabulemi o stezce a železnici. Maniaci zase skočili do vody a my jsme něco málo pojedli. Ještě nás čekal nějaký ten kilometr až do Steyru.

( vpravo ) Potůček Reichraming podél kterého jsme jeli cestou mezi tunely nás dovedl až do Reichramingu, kde se vlévá do Enže.

A my pokračovali podél Enže dále až do Steyr. Ze začátku ještě nahoru, dolů, ale postupně se cesta začala rovnat. V tomto městě se stéká říčka Steyr s Enží. Krásně vidět čistý Steyr a Enže. Enže má ale takovou barvu již od začátku, co jsme se na ni před Schladmingem napojili. Jestli je to tím vápencovým pohořím, nevím. Kemp ve Steyr nesl stopy nedávných záplav. Písek byl všude, kam ses podíval. A nejslabší kemp v Rakousku. To jsme ještě nevěděli co nás čeká u nás.:-) Dnes jsme ujeli 110 km a nastoupali 1 051 výškových metrů.:-)

Den osmý

Sobota ráno, poslední ráno na Rakouském území. Dnes hodláme přejet přes soutok Enže a Dunaje, potom chvíli podél Dunaje až do Linzu a dále už přímo na sever přes Bad Leonfenden na hraniční přechod Studánky, Vyšší Brod, Český Krumlov a kemp Zlatá Koruna. U soutoku bylo pěkně vidět jak si Dunaj při záplavách zařádil. Měsíční krajina. Nánosy písku v obilí, cesty uhrnuté jak po sněhové kalamitě. A těch komárů!! Dlouho jsme se tam nezdrželi.

Svačinku jsme dali až ve městě Enns. Tam už si komáři netroufli.:-) Kolem Enns jsme trochu bloudili, protože některé úseky stezky byly kvůli povodním uzavřené. ( vpravo ) Vodní dílo Abwinden-Asten, slouží pro zlepšení plavebních poměrů na Dunaji a jako vodní elektrárna.

V Linzu jsme dali jenom pivo a jeli jsme dál. Takže prohlídka Linzu snad někdy příště. Ale čekalo nás pěkné stoupání, dá se říct, že až do ČR. Slunéčko zase peklo jak o život, kopec nebyl nějak extra prudký, ale dlouhý. Většina už se těšila na pivo v přepočtu za éčko :-), tak se už ani nefotilo a jelo se a jelo. S ohledem na fotky co jsme dělali v předešlých dnech ono ani nebylo co fotit. Cestou do kopce jsme se sice jako peloton roztrhali, abysme se na hraničním přechodu sešli a udělali poslední fotečku z výpravy.Po překročení hranice jsme ve Vyšším Brodě dali první české pivo, v Českém Krumlově jsme se stavili na večeři a po dlouhých dnešních148 km jsme přijeli do vodáckého kempu Zlatá Koruna. Zlatá Koruna, to byla opravdu koruna na závěr našeho putování. Jestli všechny vodácké kempy vypadají stejně tak příště si dám sakra bacha, abych náhodou nějaký takový kemp nezahrnul do svého plánování. Lidí jak psů, kravál až do rána, někteří návštěvníci restaurace se nestihli dostat ke svému stanu ani v době kdy my již ráno odjížděli na vlak do Budějic.:-)

Závěr

Neděle byla sice posledním dnem naší výpravy, ale jelikož už šlo jen o přejezd na nádraží do Budějovic a odsud vlakem domů, nedostala neděle již celou svou stránku, ale jen pár řádků. Vše proběhlo bez problémů. Sice jsme se na nádraží rozdělili na dvě skupiny, první jela dřív a druhá později. Myslím, že pro přepravu to bylo jen ku prospěchu a my nutně nezabrali celý poštovní vagón jen pro naše kola :-). To, že samotná cesta z Budějic do Brna trvala 4hod a tím pádem je průměrná rychlost rychlíku 40 km/h budeme brát jaksi s nadhledem.:-)

Splnil jsem si sen, byl jsem na kole v Alpách. Sice poprvé až ve 42letech, ale určitě ne naposled. Jakmile to bude možné, jedu tam zpátky. Nejbližší termín se rýsuje na rok 2015. Zatím nemám ještě jasný cíl, ale určitě to budou zase slušné kopce.:-) Nevím ani jestli Rakousko nebo jiná země, bude to stát zato. Rakousko mě nadchlo, pěkná upravená země, slušní řidiči, hustá sít' cyklostezek, kempy na velice dobré úrovni. Pokud jste zaplatili za pobyt v kempu, automaticky byla teplá voda ve sprchách zdarma a ne jak u nás, na žetony, a ještě vlažná. Na záchodech byl toaletní papír, to u nás také nebývá pravidlem.:-) :-) Jediné minus Rakouska spočívá v tom, že můj nejoblíbenější nápoj, čímž je pivo, je 3x dražší než u nás, a nedosahuje kvality našich nápojů.:-) :-) Ale jak jsem si vyzkoušel po pár dnech jízdy a zdolání několika rakouských kopců nejsou ty piva zase až tak hrozné.:-) :-) Na čepované pivo, jak se říká u nás na živé, se šlo jen jednou denně. Většinou se koupily plechovky a horské kempy měly tu výhodu, že tam byla tekoucí ledová voda a plechoví pěnici měli, jedna dvě, tu správnou teplotu. A pak se odpočívalo, a Mira občas přidal k dobru historku co mu vyvedli jeho psi Agáta, Jan, Ruda a Tonda. Zvláště posledně jmenovaný je pěkné číslo.:-) A Mira to umí pěkně podat.:-) :-)

Každou noc se spalo ve stanu, když bylo tepleji, někteří kluci spali jen ve spacáku vedle stanu. Chatka, nebo něco podobného se v této zemi na jednu noc nevyplatí. Rakušané si účtují tzv. Endreinigung (konečný úklid), a ten vám taxu za noc zdvojnásobí. Takže nic pro nás. Co se týká plánování této výpravy opět se ukázalo, že nemá cenu vše ladit do posledního detailu, jak jsem to měl nachystané já. 14 dnů před odjezdem už bylo jasné, že poslední etapy kolem Dunaje musím kvůli záplavám zrušit. Takže 3 dny byly v háji. Dobře, pojedeme z Linzu do Budějovic, Dunaj jenom přejedem. Teď mám zase jeden den navíc. Zůstanem v Zell am See nebo ve Schladmingu o den déle, uvidíme podle situace. Pár dnů před odjezdem rozhodnutí padlo na Zell am See, chtěl jsem jet do Kitzbühelu, nebo na Krimmelské vodopády????? Uvidíme. Dva dny před odjezdem jsem ještě změnil trasu prvních dvou dnů. Takže beze změny zůstal jen 3.den, protože jinudy to prostě nejde a 7. den, protože jinudy by to sice šlo, ale já nechtěl jinudy jet.:-) >) Ale to už k plánování tak jaksi patří.:-) Na expedici Alpy 2013 jsme ujeli celkem 720 km a zdolali 6 700 výškových metrů.

Jak jsem již zmínil na začátku knihy, projeli jsme 4 Spolkové země, začali jsme v Korutanech, přes Salzbursko do Štýrska a nakonec Horní Rakousko. Když jsme jeli před dvěma lety do Chorvatska, tak jsme projeli Dolní Rakousko a Burgelandsko. Takže mi ještě schází na seznam Tyrolsko a Voralbersko. A odsud už je to jen skok do Lichtenštejnská, Švýcarska nebo Itálie.:-) :-) Takže uvidíme v roce 2015. Příští rok Jožka chystá toulky po vlastech českých.

Co říci na závěr? Děkuji Jožkovi za GPS pomoc, když už mapa nevěděla kudy kam, Tondovi za technické zabezpečení případných oprav našich strojů, Mirovi za historky o jeho čtyřnohých přátelích, Jirkovi za focení za jízdy a poskytnutí přístřešku pro ředitele výpravy, Karlovi za účast, Vlasťovi za jeho lekce policejní němčiny, Martinovi za to, že vezl poctivou socialistickou pumpu pro případ defektu, Járovi za historky z výletů a za to, že díky němu si můžeme říkat mezinárodní expedice.:-)

Na moji plánovanou expedici v roce 2015 jste všichni srdečně zváni :-)

Table of Contents